Lidé nesledují, co říkáme, ale co opravdu děláme. Když lídr žije své hodnoty v každodenních situacích, lidé kolem něj se k tomu přirozeně přidávají – v práci, v týmu, i doma.
Leadership není jen o funkci a titulu. Je to hlavně o tom, jak žijeme každý den – jak mluvíme s lidmi, jak reagujeme na chyby, jak držíme slovo.
Když říkáme „důvěřuji vám“, ale zároveň vše kontroluji, lidé cítí rozpor a těžko nám mohou věřit. Když naopak uznáme vlastní chybu, poděkujeme za upřímnou zpětnou vazbu a nebojíme se říci nepopulární pravdu, tým vidí, že to myslíme vážně.
Lidé se nejvíc učí pozorováním, ne posloucháním. Když lídr v klidu zvládne náročnou situaci, tým se učí, že to jde i bez křiku. Když se lídr učí nové věci a mluví o tom, dává tím signál, že učení je normální, ne slabost.
Takový lídr je lépe vnímaný, lidé mu více věří a jsou ochotní dělat pro tým něco navíc – ne proto, že musí, ale protože chtějí. Výzkumy ukazují, že lídři, kteří vedou tým příkladem a jsou autentičtí, zvyšují angažovanost a výkon svých lidí, a zároveň budují důvěru a loajalitu.
Silný leadership nestojí na tom, kdo je „nahoře“ a kdo „dole“, ale na partnerských vztazích. Nejde o to, aby měl lídr vždy pravdu, ale aby dokázal s lidmi jednat otevřeně, naslouchat a ptát se, ne jen hodnotit.
Když místo chválení typu „ty jsi nejlepší“ použiju věty jako „děkuju, že jsi to vzal“, „vidím, kolik energie jsi do toho dal“, dávám druhému pocit, že je pro tým důležitý, ne že je „posuzovaný“. To posiluje jeho vnitřní hodnotu a odvahu zkoušet nové věci.
Ptáte se svých lidí na to, kolik prodali kusů? Nejspíše budou směřovat jejich energii na to, aby prodali co nejvíce kusů, nehledě na zájmy klientů. Pokud ale při rozhovorech s lidmi projevím zájem o jejich potřeby a jejich život, pravděpodobně stejná témata budou otevírat i s klienty na obchodních schůzkách. Pokud se budu ptát kolika klientům jsi pomohl zlepšit jejich život, pravděpodobně bude mít za cíl zlepšovat klientům jejich život. Ptejme se na to, co chceme, aby stálo ve středu jejich pozornosti.
Pomáhat lidem v týmu je přirozeně příjemné – máme pocit užitečnosti, blízkosti a často i rychlejšího výsledku. Když ale pomáháme příliš často a příliš brzy, děláme za druhé to, co by zvládli sami – bereme jim tím nenápadně možnost zažít vlastní kompetenci.
V důsledku se může dít několik věcí:
Člen týmu začne vnímat, že „to bez naší pomoci nedá“, a raději se ani příště nebude pouštět do náročnějších úkolů bez našeho vstupu, nebo kontroly.
Postupně si zvykne, že odpověď a řešení přichází zvenku, ne z něj – klesá jeho sebedůvěra i tím vnitřní motivace, protože úspěch už není „jeho“, ale „náš“ nebo „šéfův“.
Pomoc tak paradoxně může posilovat závislost místo růstu. Místo automatické rady nebo převzetí úkolu je proto zdravější zůstat v roli průvodce: ptát se („Co bys zkusil jako první?“, „Jaké máš možnosti?“), dávat jasný rámec a důvěru, ale nebrat lidem jejich vlastní cestu k řešení. Právě tak se v týmu buduje skutečná sebedůvěra – ne tím, že je chráníme před chybou, ale tím, že stojíme vedle nich, když ji zvládají.
Leadership začíná u jedné věci: žít tak, jak chci, aby žili lidé kolem mě. Když tohle dokážu dělat každý den, krok za krokem, ti správní se přidají – možná ne hned, ale jistě. A co více, začnou se tímto způsobem chovat i ke svým klientům.