Musím najít způsob, jak se vrátit k tomu, co jsem kdysi miloval...

Datum: 15. dubna 2023

Milý deníku,

Dneska je ten den, kdy se cítím jak na horské dráze, která se zbláznila a jede bez brzd. Moje firma, moje dítě, které jsem vychoval od nuly, roste rychleji, než bych kdy dokázal předstírat, že to zvládám. Každý den se probouzím s tíhou, že je toho příliš mnoho, a přesto s neochvějným odhodláním všechno zvládnout. Jsem uvězněný ve vlastním snu o úspěchu, který se stává noční můrou.

Začínám si uvědomovat, že moje schopnost držet všechny otěže pevně v rukou je iluze. Je to jako chytat vodu holýma rukama - čím víc se snažím, tím víc mi proteče prsty. A přitom se bojím, jako nikdy předtím, otevřít dveře a pustit někoho dalšího dovnitř. Jak mohu věřit někomu, koho sotva znám, s částí mého života, mého srdce? Ale já už nemohu být všude, deníku. Jsem jen člověk.

Každý den se ptám sám sebe, kam by se měla firma ubírat. Rozšiřovat se? Specializovat? Jak velká je příliš velká? Nechci, aby nám růst přerostl přes hlavu a my ztratili to, co nás dělá jedinečnými. Cítím se jako kapitán lodi, která pluje do neznámých vod, bez kompasu, jen s vírou, že se nějak dostanu tam, kam potřebuju.

Práce mě pohlcuje celé dny, a když se večer vrátím domů, jsem jen stínem člověka, kterým jsem býval. Kolikrát jsem zůstal v kanceláři tak dlouho, až se mi nechtělo domů, a tak jsem zůstal přes noc na pohovce. Práce se stala mým domovem, mým útočištěm i mým vězením.

Vzpomínám na časy, kdy jsem měl čas na přátele, na sport, na večery plné smíchu a nezávazných rozhovorů. Jak daleko to teď všechno je. Mí přátelé už ani nevolají, protože vědí, že odpověď bude vždy stejná: "Promiň, dnes to nejde, musím pracovat." Jak dlouho ještě budou čekat, než se obrátí zády a odejdou, protože já už pro ně nejsem dostupný?

Rodina... ach, rodina. Vidím zklamání v očích svých blízkých, když slibuji, že "příště už to bude lepší", a oni vědí, že to je jen prázdný slib. Cítím se vinen, ale zároveň bezmocný to změnit. Věřil jsem, že buduji něco, co jim poskytne lepší život, ale jaký to má smysl, když se s nimi nemohu podělit o radosti toho života?

Občas, v tichých nočních hodinách, když už vše utichne a já jsem sám se svými myšlenkami, se ptám sám sebe, zda to všechno stojí za to. Zda ta nekonečná snaha a obětování všeho osobního není jen bláznovství. Ale pak ráno zase vstanu, obléknu si svůj brnění a jdu do boje. Protože to je to, co dělají bojovníci, že ano?

Deníku, já jsem unavený. Unavený bojem, který se zdá být bez konce. Unavený tím, že jsem vždy na prvním místě, na druhém a na třetím. Unavený z toho, že se snažím být vším pro všechny, když sotva zvládám být něčím pro sebe.

Možná je čas najít odvahu a otevřít dveře. Možná je čas najít někoho, kdo bude držet část tohoto břemene spolu se mnou. Možná je čas se podívat do zrcadla a říct si, že i já potřebuji čas na odpočinek, na rodinu, na život.

Musím najít způsob, jak se vrátit k tomu, co jsem kdysi miloval - k přátelům, ke sportu, k večerům, kdy jsem mohl být jen já sám a nemusel jsem myslet na zítřek. Musím najít způsob, jak být opět šťastný.

Protože, milý deníku, život by neměl být jen o práci. Měl by být o tom, co nás dělá šťastnými, o lidech, které milujeme, a o těch malých okamžicích, které dělají všechno to těžké snažení smysluplným.

Jen doufám, že to pochopím dřív, než bude příliš pozdě.

S únavou v duši,

Majitel, který se ztratil ve vlastní firmě