Z manažerova deníčku

Můj milý deníčku,

Dnes je ten den, kdy se cítím jako výletník, který ztratil mapu v srdci hustého lesa. Mám pocit, že stojím na křižovatce, kde všechny cesty vedou do neznáma. Jsem ten mladý manažer, který měl všechno-slibnou kariéru, tým lidí, který vedu, partnerku, která je mou oporou. Ale najednou, jako by všechny tyto aspekty mého života ztratily svůj lesk a já jsem se ocitl v slepé uličce, beze stopy světla na jejím konci.

Má práce, která mě dříve naplňovala a bavila, se nyní táhne jako nekonečný maraton bez cílové pásky. Projekty a schůzky, které byly kdysi vzrušujícími výzvami, se nyní jeví jako kopce písku, které musím přenášet lopatou ze strany na stranu, aniž by to mělo jakýkoli smysl. Každé ráno vstávám s těžkostí v srdci, vědom si toho, že další den v kanceláři bude dalším dnem, kdy budu muset předstírat nadšení, které už dávno vyprchalo.

Můj tým, který jsem kdysi považoval za skupinu nadějných talentů, teď připomíná loď bez kapitána. Vidím jejich nezájem a nedostatek motivace, která je jako otrávený vzduch, jež se pomalu šíří kanceláří. A já, místo toho, abych jim byl inspirací, cítím, jak se moje vlastní plameny nadšení dusí pod tíhou jejich lhostejnosti. Zkouším různé metody a strategie, ale zdá se, že nic nepřináší trvalou změnu.

Nadřízený na mě tlačí s požadavky, které jsou stále výše a výše, a já se snažím udržet krok, ale cítím, jak mi pod nohama ujíždí půda. Tlak je obrovský, a já se bojím, že jednoho dne pod ním zkolabuji. Toto není život, který jsem si představoval, když jsem před lety vykročil na cestu kariéry.

Sport, který byl kdysi mým únikem a zdrojem energie, je teď vzdáleným snem. Moje tenisky leží opuštěné v rohu a činky jsou pokryté prachem. Místo toho, abych se potil na běžeckém pásu nebo zdvihal závaží, sedím hodiny u počítače, zapomínám na to, jak se dýchá čerstvý vzduch a cítím slunce na své kůži.

Přátelé, kteří byli kdysi mým útočištěm a zdrojem radosti, jsou teď jen vzpomínkami, které mě navštěvují ve vzácných chvílích klidu. Náš čas spolu je nyní omezen na rychlé textové zprávy a občasné pozdravy na sociálních sítích. Připadá mi, že žiji ve světě, kde jsou skutečné vztahy nahrazeny digitálními stíny.

A pak je tu moje partnerka, ten nejsvětlejší paprsek v mém životě. Je to ona, kdo mi poskytuje útěchu a podporu, když se svět zdá být proti mně. Ale i přes veškerou její lásku a péči jsem příliš unavený a vytížený na to, abych jí mohl dát to, co si zaslouží. Cítím se vinný, že jsem jí nedokázal oplatit všechnu tu pozornost a lásku, kterou mi dává.

A mé zdraví? To si začíná vybírat svou daň. Každý den sedím u počítače, cítím, jak se moje tělo bouří proti tomuto nepřirozenému stavu. Záda mě bolí, oči jsou unavené od neustálého upírání pohledu na monitor, a moje duše křičí po úniku z tohoto digitálního vězení.

Jak jsem se ocitl na tomto místě? Kde jsem udělal špatnou volbu? Mám pocit, že jsem uvízl ve spirále, která mě stahuje hlouběji do temnoty, a já nevím, jak se z ní dostat ven. Cítím se osamělý ve svém boji, i když jsem obklopen lidmi.

Drazí deníčku, moje duše je plná otázek a mé srdce je plné bolesti. Toužím po změně, po novém směru, po obnovení toho, co mi dříve přinášelo radost. Ale teď jsem ztracený a nevím, kde najít klíč k mé svobodě.

S tíživým srdcem uzavírám dnešní zápis. Snad přijde den, kdy budu moci psát o naději a obnovení, ale teď je veškerá naděje zahalena do tmy.

S pocitem únavy a ztráty,

Honza